•  o revoluci si domácí ekonomové představovali, že Česko dožene Západ za deset let. Čeští emigranti říkali, že to bude trvat jednu generaci.
• “Nedoženeme je nikdy,” říká Jan Žůrek, který se čtvrt století točí kolem velkého tuzemského byznysu.
• “Není to tak, že by nám země jako Německo nebo Rakousko utíkaly. Ale běžíme pořád stejně,” vysvětluje.

Před pětadvaceti lety zakládal Jan Žůrek v tehdejším Československu pobočku poradenské společnosti KPMG. Dlouhé roky v ní měl na starosti daňové poradenství pro firmy. Nejúspěšnější daňové jednání se mu ale prý povedlo ještě předtím, než se stal profesionálním poradcem.

“Před Vánoci 1989 mi začínající podnikatelé řekli: Jsou tady strašně vysoké daně, 80 procent,” vzpomíná Žůrek. “Úředníci si nás vodili, že nic nejde změnit, že to je zákon. Nakonec se nám podařilo takovým zvláštním způsobem snížit daně na polovinu. Vydal se výnos, že sazbu sice není možné změnit, ale výsledná daň se vydělí dvěma,” popisuje.

HN: Jak jste prožíval období od sametové revoluce po založení KPMG v roce 1990?

Já jsem pravdoláskař, psal jsem do ilegálních Lidovek. Moje žena je z disidentské rodiny a nesměla studovat, tchán podepsal Chartu. My jsme byli jasní. Žena 17. listopadu přišla z demonstrace úplně hotová a brečela. Všichni jsme si mysleli, že někoho zabili. Svobodná Evropa mluvila o tom, že při demonstraci zemřel student. To byl pátek večer. Tehdy jsem byl zaměstnaný ve výzkumném ústavu obchodu, kde byla spousta vyškrtnutých lidí.

Moje žena byla s dvěma malými dětmi doma na mateřské, takže na mně bylo zajišťovat peníze. Ale když jsem ji viděl po té demonstraci zhroucenou, řekl jsem si, že vylézám z šedé zóny. Šel jsem zavolat z telefonní budky kamarádům, že se půjdeme v sobotu podívat do města. V neděli jsme šli opět. Z amplionů hlásali, ať se nevychází do ulic, protože hrstka ztroskotanců pořádá demonstrace. To už nás bylo několik tisíc. V pondělí jsem přišel do výzkumáku, shromáždilo se nás asi padesát a vyrazili jsme k Národnímu divadlu. To už jsme věděli, že se něco mění. Takže listopad 1989 byla fantastická změna, všichni jsme nasávali demokracii. Řada mých kamarádů šla do politiky, čemuž jsem se naštěstí vyhnul.

HN: Proč jste neskončil v politice?

Tehdy po demonstraci před Národním divadlem jsme s kamarádem Emanuelem Šípem, pozdějším šéfem Českých drah, zamířili do Špalíčku nebo kam, že nabídneme své služby. Někdo ale vyšel ven a řekl, že už je tam obsazeno jinými a na nás béčkové ekonomy už nikdo nečeká. Tak jsem se vyhnul politice.

HN: Co bylo dál?

Řekli jsme si, že musíme rozjet nějaký byznys. V prosinci se na Žofíně zakládalo Sdružení podnikatelů a já tam byl jako ekonom. Před Vánoci mi začínající podnikatelé řekli: Jsou tady strašně vysoké daně, 80 procent. A nás nenapadlo nic drzejšího než jít na vládu s požadavkem daně snížit. Přitom nás tehdy bylo tak třicet registrovaných. Valtr Komárek nás poslal na ministerstvo financí.

Bylo to moje první a zároveň nejúspěšnější daňové jednání v životě. Úředníci si nás vodili, že nic nejde změnit, že to je zákon. Pět hodin jsme jednali v obřím oblaku cigaretového kouře. My jsme říkali, že zastupujeme novou krev podnikatelů a že je revoluce. A nakonec se nám podařilo takovým zvláštním způsobem snížit daně na polovinu. Vydal se výnos, že sazbu sice není možné změnit, ale výsledná daň se vydělí dvěma.

HN: Takže toto byl začátek dráhy daňového poradce?

Po tom snížení daní jsem byl frajer. Přes tchána jsem se seznámil s Františkem Dostálkem, s nímž jsme pak v Česku zakládali pobočku KPMG a s nímž jsme tady doteď. Ale to založení bylo složitější. Zjistili jsme, že z düsseldorfské pobočky KPMG by mohl někdo přijet. Přijeli dva chlapíci, žádné velké šajby, v podstatě na výlet do Prahy. My je vzali do fabrik, na ministerstvo, básnili jsme jim, jak se bude privatizovat a jaký tady bude byznys. Abychom jim ukázali, že na to máme, tak jsme se složili i na večeři. Nakonec nám na letišti řekli, že nemají žádný mandát, a odletěli. My jsme jeli z letiště, nadávali a řekli jsme si: “Nikdy KPMG.”

HN: A jak to, že jste to porušili?

Po nějaké době jsem měl vzkaz, že mi volala Jitka Herz z KPMG. Já opět říkal, že s KPMG se nebavím. Nakonec mě ale uhnala. Vysvětlila mi, že ti dva chlapíci z Düsseldorfu hned po příletu sepsali report, a než to centrála v Nizozemsku zpracovala, chvíli to trvalo. Pak už přijeli šéfové KPMG a já jsem byl hrozně drzý, že na ně nemáme čas, máme dost své práce a že oni jsou nesolidní firma, která si z nás dělala legraci. Tahle asertivita se mi vyplatila.

Šéfové nám řekli, ať přiletíme do Amsterdamu. My jsme jim odpověděli, že nemáme peníze na letenku, tak nám ji zaplatili. To byl zhruba duben 1990. A den před odletem měl František Dostálek silnou horečku. Volal mi, že nepoletí. Já jsem říkal, že bez něj nejedu a vykašleme se na to. Nakonec jsme ale odletěli a s KPMG jsme se domluvili, že v Československu pobočku založíme. V červnu jsme měli kancelář na Václaváku. Plán byl mít deset lidí do dvou let. Nakonec jsme je měli do půl roku a za ty dva roky jsme měli padesát lidí.

HN: Začátky šly tedy dobře?

Za první rok jsme se naučili víc než za celé studium za bolševika. Neměli jsme pořádné spojení, jen jednu telefonní linku, která pořád vypadávala. Tak jsme zaplatili vrátnému, aby nám nějak zařídil ještě jednu linku, a na tu jsme připojili fax, který stál 60 tisíc. A z něj se na nás začaly valit dotazy a zakázky odevšad, z Austrálie nebo i z Kanady. První rok byl náročný, to jsem se domů jezdil jen osprchovat, převléct a pak na obchodní večeři.

HN: To jste vyrostli se zahraničními klienty?

Samozřejmě. Co tady v té době bylo za pořádné tuzemské firmy, které by si platily poradenství? My jsme těžili ze světové sítě KPMG. Získali jsme jako klienta třeba Citibank, která spolupracuje s KPMG všude po světě. Přicházela řada investorů, zakládaly se banky, pojišťovny. A chodili klienti, že by chtěli nějakou továrnu v Česku. Takže první dva roky jsem strávil za volantem a objížděl fabriky.

To byla taky dobrá škola − od zájemce přijeli dva tři cizinci, profíci, většinou jeden odborník na výrobu, druhý na finance a třetí na obchod a prodej. Proti nám u stolu sedělo až dvanáct lidí, nikdo neuměl anglicky, tak jsem byl navíc i tlumočník. A dojem ze schůzek byl často stejný: po technologické stránce je ten podnik zdravý, ale v účetnictví se nedalo vyznat a o prodeji a marketingu neměli ani ponětí. Často ty podniky měly pocit, že jim má investor zajistit odbyt, jako tomu bylo před revolucí.

HN: Na začátku jste mluvil o porevolučním optimismu. Máte pocit, že ho teď už tolik není?

Po revoluci to byla skvělá doba. Do země přicházel zahraniční kapitál, ve firmě jsme měli třicet českých zaměstnanců a padesát cizinců, prvních pět let jsme byli zahraniční výsadek. Praha byla plná lidí z anglosaského světa a měli jsme pocit, že doháníme Západ. Sice jsme jezdili starými škodovkami nebo trabanty, ale měli jsme naději, že všechno půjde. Ty naděje se v podstatě naplnily, ale mnohem pomaleji.

HN: Líčíte to dost růžově.

Samozřejmě že 90. léta nebyla jen pozitivní. Víme, kolik se toho rozkradlo. Ale pořád jsme to brali tak, že je to drsný byznys a funguje tady politika, která nás až tolik nezajímá. Klíčové věci se politikům povedly − vstup do NATO, vstup do Evropské unie. I když se děly negativní věci, tak jsme v této zemi dlouhá léta neměli pocit ohrožení. Ten přišel jen jednou, a to v srpnu 1991. V té době byl puč v Moskvě a sesadili Gorbačova. Mí kolegové z USA nebo Německa balili kufry a říkali: “Konec, další srpen 1968.” Ta obava naštěstí během pár dnů opadla, nic se nestalo.

Dnes je ten pocit ohrožení v populaci čím dál větší. Vymezujeme se vůči Evropě, vůči eurozóně, vůči Ukrajině, uprchlíkům. Ale podle mě je větším rizikem přesun společnosti k autoritářským řešením. To, jak se společnost polarizuje, jsem třeba před pěti lety nečekal.

HN: Jaké byly z vašeho pohledu klíčové momenty ve vývoji ekonomiky za posledních 25 let?

Já bych jich zmínil několik. Jedna věc jsou investiční pobídky. Když se podíváte, co je jádrem naší ekonomiky, pořád je to tradiční průmysl. Po revoluci se zhroutil celý průmysl navázaný na Sovětský svaz a statisíce dělníků plynule přešly do nových fabrik, z významné části díky pobídkám. Najednou sem začal přicházet zahraniční kapitál. Stav průmyslu ale ovlivnily také banky. V devadesátkách byly, jaké byly. Ale od roku 1999 se začaly privatizovat, stát je oddlužil a přicházeli zahraniční vlastníci. Banky jsou dodnes zdravé. Vytvořila se páteř financování a vzniklo slušné byznysové podloží. A jak se blížil vstup do EU, ekonomika se začala rozjíždět a každý další rok byl výrazně lepší než ten předchozí.

HN: A co příchod finanční krize?

Ta nás vymáchala. Vezměte si, že v Česku jsme měli růst ekonomiky sedm procent, ale pořádně jsme nevnímali Alana Greenspana (tehdejší šéf amerického Fedu − pozn. red.), jak sype peníze do americké ekonomiky. My v KPMG jsme měli vrcholné období v roce 2008. Jako poradce jste vydělával šílené peníze. A pak najednou, po 18 letech víceméně konjunktury, přišla krize. Propustili jsme část lidí, snížili jsme platy. Velké zakázky nebyly. Stejné problémy měly i další firmy v mnoha oborech. Ale pořád přetrvával pocit, že tady je někdo, kdo má s krizí něco udělat − stát. Po čase se zjistilo, že státy mají ještě větší problémy. Z tohoto pohledu dopadlo Česko ještě dobře.

HN: Jak moc změnila krize vaši branži?

Dodnes jsme nepřekonali rekordní hodnoty z roku 2008, pokud jde o obrat. Ale počtem účtovaných hodin jsme rekord překonali už v roce 2013 − takže to znamená, že práce máme víc, ale poplatky jsou nižší. Největší změnou za těch 25 let je regulace, hlavně v auditu. Po kauze Enron na přelomu tisíciletí a pádu auditorů Arthur Andersen jsme tvrdě regulované odvětví. A řeší se, co bude dál. Trh už se shlukovat nebude, spojení někoho z velké čtyřky by žádný regulátor nedovolil.

Naopak jsou tady debaty, jestli pod vlivem regulací neoddělit poradenství a audit. Protože jiné oblasti než audit tak tvrdou regulaci mít nemusí. Na druhou stranu zase chtějí klienti všechny služby pohromadě. Navíc audit je pořád ten hlavní byznys, i když stagnuje a ostatní služby rostou. Dřív nám tvořil 60 procent tržeb, dnes je to 40 procent, zbytek dělá poradenství. Nové zákony, které přivádí například povinnou rotaci auditorů, jen změní rozložení trhu. Svět se mění a my na to musíme reagovat a nabízet nová řešení, příkladem je třeba datová analýza.

HN: Myslíte si, že ekonomická recese je definitivně pryč?

Pořád je spousta témat, která se musejí řešit. Problém je, že EU nevede ke sbližování, naopak eurozóna vede k ekonomickému oddalování. To, že Němci, Nizozemci nebo Švédové bohatnou a Řekové chudnou, je dané systémem. Že bohatí dávají dotace, je stejný princip, jako když házíme chudákům do klobouku. Poučení z krize je, že velcí berou a chudí nebohatnou. My jsme malá země. Umístí sem zahraniční firmy svůj velký byznys s vysokou marží? Ne, nechají si ho doma. Podívejte se, kolik centrál velkých firem kde je. Tady není žádná. Technologický pokrok a internet vedou k centralizaci. ČEZ má vše v centrále v Praze a do Rumunska nebude logicky umísťovat nějaké hi-tech technologie. Kapitalismus je centralizovaný. Konvergence není automatická.

HN: To znamená, že nikdy hospodářsky nedoženeme Západ?

Ano. To jsou ty otázky, kdy doženeme Rakousko nebo Německo. Po revoluci jsme si říkali, že Západ doženeme za deset let. Čeští emigranti nám na to povídali, že to bude trvat jednu generaci. Nakonec ani jeden neměl pravdu, nedoženeme je nikdy. Když jsem to řekl na oslavě 25 let KPMG v Česku, tak mě někteří kolegové označili za pesimistu, ale já říkám, že to pesimismus není. To jsou čísla. Když se na ně podíváte, není to tak, že by nám země jako Německo nebo Rakousko utíkaly. Ale běžíme pořád stejně. Je však také třeba říct, že my chudí prostě nejsme. V Česku se žije dobře a možná jsme tu i šťastnější.

.