Ve dnech 1. až 12. prosince 2014 probíhalo v peruánské Limě již dvacáté zasedání tzv. COP 20, konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), a desáté zasedání smluvních stran Kjótského protokolu zaměřené na otázku boje s klimatickými změnami. Této konferce se zůčastnil také spoluzakladatel a více-prezident české větve Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj (Czech BCSD) Petr J. Kalaš.

Nyní si představíme záměry jednotlivých účastníků a rovněž připomeneme historii těchto konferencí a stručně i čerstvé výsledky těchto jednání. Účelem tohoto příspěvku přitom není hodnotit dosavadní výsledky a smysl klimatických jednání, nakolik kdo považuje jejich cíle za proveditelné i navzájem slučitelné v zamýšleném rozsahu, nýbrž pouze poskytnout o nich ty nejdůležitější informace.

Kdy a jak jednání o boji proti změnám klimatu začala a jak probíhala, jaké výsledky doposud přinesla?

První akcí, na níž byla oficiálně vznesena otázka nebezpečnosti emisí skleníkových plynů a potřeba je výrazně omezit, byla Světová klimatická konference, která se uskutečnila v roce 1979 v Ženevě. Vědci tehdy vyzvali průmyslově vyspělé země, aby snížily do roku 2005 emise oxidu uhličitého o 20 % oproti předpokládaným emisím v roce 1988.

V roce 1992 byla v brazilském Rio de Janeiro schválena v rámci Summitu Země Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC),která se stala základním stavebním kamenem všech následujících globálních snah o řešení této problematiky. Cílem smlouvy je dosáhnout ustálení koncentrace skleníkových plynů v atmosféře na hodnotách zajišťujících, že nebude narušen klimatický systém Země, bude zajištěna přirozená adaptace ekosystémů, stálá produkce potravin a „ekonomický rozvoj trvalého charakteru“. Po konferenci v Riu následovalo množství navazujících globálních setkání, z nichž některá byla zásadní a některá naopak svými výsledky spíše zklamala. Tou zásadní byla konference v japonském Kjóto v roce 1997, kde byl přijat Kjótský protokol, navazující na Rámcovou úmluvu. Protokol vstoupil v platnost v roce 2004 a státy OSN se v něm zavázaly snížit do roku 2012 emise skleníkových plynů o 5,2 % oproti úrovni v roce 1990. Naopak příkladným neúspěchem skončila konference v Kodani v roce 2009, kde mělo dojít k přijetí nového protokolu, namísto toho byla přijata pouze nezávazná deklarace. O rok později byla v mexickém Cancúnu přijata dohoda o vzniku klimatického fondu určeného na pomoc rozvojovým zemím v úsilí o snižování emisí. Poněkud konkrétnějšího posunu bylo dosaženo až v roce 2011 v jihoafrickém Durbanu, kde státy odsouhlasily jednak prodloužení období platnosti Kjótského protokolu a jednak se dohodly na harmonogramu přípravy globální klimatické dohody, která bude zahrnovat již všechny hlavní globální znečišťovatele, tedy včetně rozvojových zemí. Tato nová dohoda by měla být konkrétně vyjednána v roce 2015 v Paříži, což bylo stvrzeno rovněž na konferenci v roce 2012 v katarském Dauhá (spolu s oficiálním potvrzením prodloužení platnosti Kjótského protokolu do roku 2020. Poslední (19.) zasedání smluvních stran UNFCCC proběhlo v roce 2013 ve Varšavě. Ani to nepřineslo příliš nového; hlavním výsledkem zasedání bylo odsouhlasení harmonogramu pro vyjednávání nové mezinárodní smlouvy (Protokolu k Úmluvě) do roku 2015. Pozornost tak byla nyní upřena do Limy, místa posledního zasedání před konferencí pařížskou.

S jakými instrukcemi odjížděli do Limy zástupci Evropské unie?

Vrcholnými představiteli EU v Limě byli italský ministr životního prostředí, Gian Luca Galleti, reprezentující italské předsednictví v Radě EU, a komisař pro opatření v oblasti klimatu a energetiku, Miguel Arias Caňete. Jejich úkolem bylo připravit půdu pro přijetí zmíněné nové celosvětové dohody o změně klimatu. Zástupci EU odjížděli na summit v poměrně optimistické náladě, způsobené na jedné straně vlastní říjnovou dohodou o snížení emisí až o 40 % do roku 2030 a na straně druhé určitým posunem, k němuž došlo u dvou klíčových (a zároveň co se týče přijímání globálních dohod o snižování emisí dosud poněkud skeptických a nezúčastněných) globálních hráčů, tedy Spojených států a Číny. Obě velmoci totiž oznámily, že přijmou vlastní limity emisí skleníkových plynů, z čehož EU vycítila šanci na prolomení dlouhodobé neochoty těchto dvou zemí připojovat se ke globálním závazkům v této oblasti. Konkrétně Unie hodlala vyzvat ostatní státy, aby do konce března příštího roku navrhly vlastní ambiciózní cíle pro zmírnění změny klimatu tak, aby se podařilo udržet nárůst globální teploty pod 2 °C. EU dále klade důraz na dohodnutí metodiky pro sledování pokroku v plnění závazků na snižování emisí, přijatých v rámci Pařížské konference, které usnadní jeho posuzování. Dohoda by měla umožňovat pravidelné posilování závazků a také pružnou reakci na nejnovější vědecký a technický pokrok – například přijímáním ještě ambicióznějších plánů. V neposlední řadě pak Evropská unie požadovala, aby dohoda obsahovala ustanovení týkající se financování opatření v oblasti klimatu.

Jak jednání v Limě probíhala a jaké výsledky nakonec přinesla?

Evropská unie v průběhu jednání trvala na požadavku vytvořit systém dohledu nad dodržováním klimatických závazků jednotlivých zemí. „Měl by existovat proces hodnocení. To je naprosto nevyhnutelné,“ prohlásil v Limě španělský eurokomisař pro energetiku a ochranu klimatu, Miguel Arias Caňete. Proti tomu se ovšem postavila Čína, která si nepřeje, aby kterákoli jiná země či organizace měla provádění její politiky pod kontrolou. Za zklamání označovali průběh jednání zástupci rozvojových zemí a stejně tak i zástupci environmentálních nevládních organizací. Návrh finálního dokumentu nepřinášel podle třetích zemí příslib dostatečně velké sumy peněz do fondu na redukci emisí skleníkových plynů. Podle zástupců některých odborných organizací či NGO neobsahoval záruky, že se podaří naplnit základní cíl – udržet nárůst průměrné globální teploty pod 2 °C nad úrovní z doby před začátkem éry industrializace. Spory nadále panovaly o otázkách rolí a vztahů průmyslových a rozvojových zemí, např. jaký statut přiřknout Indii, která již dnes patří mezi globálně největší znečišťovatele a její „“příspěvek“ na znečištění se rapidně zvyšuje.

Delegáti členských států OSN se nakonec dokázali shodnout – řečeno sportovní terminologií – až „v prodloužení“. Jednání se totiž neplánovaně protáhla až do soboty 13. prosince (což nadělalo vrásky sekretariátům zúčastněných politiků při vyřizování náhradních letenek). Shoda není obsahově nijak výrazným posunem. To, co delegáti schválili, by se dalo nazvat „rámcem pro stanovení národních závazků“, jakožto podklad pro vrcholná pařížská jednání v příštím roce. Lapidárně výsledek shrnul ministr životního prostředí hostitelského Peru, pan Manuel Pulgar – Vidal: „Jako text to není perfektní, ale obsahuje to pozice stran“. Komisař Arias Caňete pak uvedl, že EU chtěla ambicióznější výsledky, nicméně stále věří, že svět je „na cestě k dosažení globální dohody“. Přesto již sama skutečnost, že text nakonec podpořilo 194 zúčastněných států, má přinejmenším symbolický význam. Dokument obsahuje příslib financí od bohatších států (zejména pro státy nejvíce „zranitelné“ důsledky klimatických změn) a pokouší se definovat strukturovanější členění v rámci klasifikace zemí dle závazků a odpovědností, než svět pouze dělit na země bohaté a chudé. Změkčilo se však ustanovení ohledně poskytování kvantifikovatelných informací o národních emisních závazcích a jejich plnění (klasické: „státy…mohou“ namísto „musí“). Závazky by měly přijmout již v první čtvrtině roku 2015 ty země, které „budou připraveny tak učinit“. Dále závěry obsahují poměrně mlhavou výzvu, dle níž by země měly přijmout vyšší závazky, než s jakými počítají v současnosti. Každopádně na oněch 12 měsíců do jednání v Paříži zbývá ještě velký kus práce.

 

Zdroj: Měsíční Bulletin Energetika v EU 12_2014