Cs
Aby EU dosáhla svých (legislativních) cílů v oblasti dekarbonizace, digitalizace či infrastruktury a byla konkurenceschopná vůči USA a Číně, potřebuje navíc až 800 miliard eur ročně. Ty ovšem nemá, shrnuje report Maria Draghiho. Podívali jsme se podrobně na 6 kapitol 400stránkové analýzy evropské konkurenceschopnosti a přinášíme vám ta nejdůležitější zjištění z pohledu českých byznysových zájmů a příležitostí.
Evropa si na první pohled nestojí ve svých východiscích vůbec špatně. Do karet jí hraje otevřený a vysoce konkurenční trh, nízká míra nerovností a silné sociální politiky nebo světový leadership v nastavování standardů udržitelnosti. To vše se ale neodráží v tempu hospodářského růstu oproti Číně a USA. Jak je to možné?
Může za to jednak krize světového obchodu, ze kterého sedmadvacítka dlouho výrazně těžila: mohla volně dovážet zboží a služby, které byly třeba, a současně vyvážet vyrobené zboží, na které se specializovala. To přestává platit: Čínská poptávka klesá ruku v ruce s tím, jak roste konkurenční tlak jejích domácích společností. Globální trh s technologiemi se odehrává mimo evropské kulisy a Čína i USA podnikají masivní investice ve snaze být co nejméně závislými na zbytku světa.
Snaha co nejrychleji se vymanit z energetické závislosti na Rusku po otevřené válce v Ukrajině stála Evropu více jak roční růst HDP.
Energetická krize vystřelila ceny elektřiny až na tří–, respektive pětinásobek toho, co musejí platit Číňané nebo Američané. Mírová dividenda, která dlouho umožňovala podporu domácích cílů na úkor nižších výdajů na obranu, se s ukrajinskou válkou definitivně vyčerpala. Celoevropské výdaje na obranu přitom stále dosahují pouhé třetiny úrovně USA.
Příležitostí a možná i jedinou nadějí pro Evropu je v tomto ohledu dekarbonizace: S cílem světového prvenství v oblasti čistých technologií, cirkulární ekonomiky a obnovitelných zdrojů. Pro poslední jmenovanou oblast má naštěstí Evropa k dispozici štědré přírodní bohatství.
-
jednotném trhu, včetně energetického, dopravního nebo obranného;
-
společně úzce koordinovaných průmyslových, hospodářských a obchodních politikách;
-
„masivních investičních projektech, které v Evropě nebyly vidět za půl století,“ které budou taženy soukromými investicemi;
-
a deregulaci a celkové reformě řízené celoevropského projektu.
To vše se ovšem neobejde bez toho, aby se členské státy vzdaly části svých pravomocí nebo se ve společných politikách byly schopny alespoň lépe koordinovat. Účinná opatření v oblastech dekarbonizace, investic nebo debyrokratizace totiž zahrnují oblasti, kde má Komise nad jednotlivými státy nejmenší vliv. Významně tak hrozí, že bez tlaku na české i evropské politiky a političky nás nečeká nic jiného než business as usual. A nový program evropské konkurenceschopnosti tak zůstane jen na papíře nebo výrazně osekaný.
Tlak na růst produktivity a inovací s sebou nese potenciál velkých společenských otřesů. Evropská politika soudržnosti bude během transformace stát před velikou výzvou, jak zajistit dostatečnou sociální ochranu, veřejné služby, vzdělání nebo bydlení. Přitom jednu z hlavních brzd dekarbonizace představuje velmi malá podpora zelené tranzici zejména v chudších nebo jinak znevýhodněných regionech.
Situace těch nejzranitelnějších bude přitom mít tendence se ještě více zhoršovat. Budoucí růst a prosperita leží v oblasti služeb, které se shlukují ve velkých a bohatých městech. Inovace a její přínosy se tudíž budou čím dál více hromadit v několika metropolitních oblastech. Na to musí reagovat evropské kohezní programy zvyšováním atraktivity strukturálně znevýhodněných regionů prostřednictvím podpory vzdělávání, dopravy, bydlení nebo digitální konektivity.
Ačkoliv Evropa disponuje robustní sítí vědy, výzkumu a vývoje, v oblasti AI, digitalizace nebo zelených technologií zaostává daleko za konkurencí. Vězí za tím několik příčin, jako je zkostnatělá průmyslová struktura založená na automobilové výrobě a montáži nebo farmacii. Inovativní start-upy zase žene do zámoří roztříštěná regulace napříč členskými státy i ustrnulé evropské univerzity. Ty nejsou zvyklé spolupracovat se soukromým sektorem a staví hodnocení vědeckého výkonu stále na kvantitě spíše než na kvalitě a skutečném dopadu.
Draghi v reakci na to navrhuje zdvojnásobit podporu evropské vědy a výzkumu. S důrazem na takové projekty a inovace, které mají potenciál přinést technologický průlom. Dokonce doporučuje vznik Unie pro výzkum a inovace. Pomoci s roztříštěností podmínek v jednotlivých státech by měl také celoevropský patent nebo speciální právní formy pro start-upy, které by umožnily jejich fungování napříč členskými státy. Výhodou v oblasti AI by se pro EU zase mohla stát její síť vysoce výkonných počítačů. Odliv mozků do USA by pak mohlo zastavit rovné ohodnocení žen, více absolventů a absolventek technologických oborů nebo důraz na celoživotní vzdělávání a rekvalifikace.
Evropské klimatické cíle jsou v oblasti legislativy ambicióznější než čínské nebo americké. To vytváří krátkodobě vyšší náklady pro průmysl. Oproti předchozí kapitole má sice Evropa oproti zbytku světa inovační náskok v OZE, zelené dopravě, bateriích nebo biopalivech. Ten ale možná nebude schopna vůbec využít. Nedokáže totiž svůj technologický potenciál překlopit do výroby samotné ani konkurovat rapidně rostoucí čínské poptávce. Navíc v těžbě a zpracování surovin potřebných pro zelenou transformaci, jako jsou vzácné kovy, dominuje také Čína.
Evropě bude trvat desetiletí, než vyvine potřebné zpracovatelské technologie, což zvyšuje závislost na Říši středu.
Nedostatečný pokrok brzdí také příliš vysoké emise v dopravě, které jsou hlavním zdrojem oteplování starého kontinentu.
I v této oblasti přílišný ohled na národní zájmy zpomaluje nutné reformy. To vede například k nedostatečné koordinaci v dekarbonizaci automobilového průmyslu nebo nízké kompatibilitě dopravních systémů, kterým chybí společná digitalizace.
Kritické nerostné suroviny vytváří pouta evropské závislosti na zbytku světa. 40 % importu těchto surovin do Evropy pochází od omezeného počtu dodavatelů a je těžké je nahradit. Většina těchto dodavatelů navíc nepatří do našich strategických aliancí. Bez kritických surovin ovšem není možná produkce čistých technologií a hlad po nich roste. Koncentrace nerostného bohatství do rukou několika málo producentů sebou tak nese dvě zásadní rizika: kolísání cen a tím nejisté investiční prostředí a riziko zneužití monopolního postavení jako geopolitické zbraně.
Masivní výkyvy ceny lithia tak například zabránily otevření konkurenceschopných dolů v EU. Čína jako majoritní zpracovatel niklu, mědi, lithia a kobaltu zase v posledních letech zavádí restrikce na export těchto materiálů.
-
Dotažení plné implementace Nařízení o kritických nerostných surovinách (CRM Act) a vytvoření platformy, která by koordinovala poptávku po společném nákupu těchto materiálů podle asijského vzoru. Vedle národních zásob by měly vzniknout také strategické zásoby materiálů na úrovni celé EU.
-
Aktualizace strategie „Global Gateway“, která podporuje investice ve třetích zemích v oblasti digitalizace, energetiky a dopravy nebo vzdělávání. Ta by se nově měla soustředit víc dovnitř – na strategické potřeby EU a rozvíjet společné strategie s dalšími odběrateli ze strategicky spřízněných zemí.
-
Zpráva doporučuje také pečlivý průzkum potenciálu hlubinné těžby.
2. V závodu na zajištění dodavatelských řetězců pro kritické suroviny Evropa prohrává
Hlavní konkurenti nechávají Evropu daleko pozadu v celosvětovém soupeření o materiálovou soběstačnost. Evropě schází strategie v této oblasti, navíc nechala těžbu a obchodování se strategickými komoditami často v soukromých rukou. Oproti tomu Čína aktivně investuje do těžby v Africe a Latinské Americe nebo do zámořských rafinérií. USA využily ve velkém štědrý zákon IRA (na snížení inflace) k rozvoji domácích zpracovatelských, rafinérských a recyklačních kapacit. Japonsko od nultých let zase pracuje na strategii, jak zajistit přístup k zámořským dolům.
Když není kde brát venku, je třeba se podívat, co roste na domácím dvorku, navrhuje Draghi. EU se tak musí soustředit na těžbu domácích surovin, recyklaci a inovace v alternativních materiálech. Tomu by měly pomoci kratší povolovací lhůty pro strategické projekty nebo jednotný odpadový a cirkulární trh. Vždyť jen recyklací lokálních zdrojů jako jsou elektromobily nebo větrné turbíny může starý kontinent získat více než polovinu až tři čtvrtiny své potřeby kovů pro čisté technologie v roce 2050. Krátkodobé náklady spojené s odvykací kúrou na světových dodavatelích lze podle Draghiho překlenout nejen lepší spoluprací uvnitř EU, ale i s partnerskými zeměmi.
Tady se vytváří jedinečná příležitost i pro Jozefa Síkelu a jeho nové portfolio a otevírá cestu ke skutečnému naplňování evropské politiky sousedství (ENP).
Jako by jedna závislost nestačila, Evropa si přidala další – a to pořádně silnou. Až z 80 % se sedmadvacítka spoléhá na zahraničí v oblasti digitálních produktů, služeb, infrastruktury a duševního vlastnictví. Akutní situace je u polovodičů, kdy trh ovládají Spojené státy spolu s asijskými hráči. Sektor AI, procesorů, čipů, cloudových služeb nebo kvantových počítačů také ovládají povětšinou Američané nebo Číňané. Lepší situace panuje v evropském telekomunikačním sektoru, zde je ale na místě ochrana místních sítí a dat občanů Unie. Zpráva dále konstatuje, že „v současné době nemá 14 členských států zavedena žádná omezení pro vysoce rizikové dodavatele.“
-
financování inovací a zřizování zkušebních laboratoří;
-
poskytování grantů nebo daňových pobídek na výzkum a vývoj čipů a pro slévárenství ve vybraných strategických segmentech;
-
podpoře inovací běžných čipů;
-
koordinace úsilí EU v oblasti pokročilých 3D obalů a jiných materiálů.
Už loňská snaha o zdvojnásobení evropského podílu na světovém trhu s polovodiči – tzv. Akt o čipech – sklidil nebývalý zájem a poptávka po průmyslových investicích vzrostla na 100 miliard EUR. Podle Draghiho ale hrozí nedostatečná koordinace poptávky a nedostačující kapacity domácích výrobců. Proto navrhuje vytvoření centrálního rozpočtu EU určeného právě pro polovodiče.
Je navýsost jasné, že navrhovaná opatření nebudou levná. Objem investic navíc, který EU potřebuje ke splnění svých cílů, představuje 4,4–4,7 % HDP Unie (2023). Současné investice by tak měly podle tohoto modelu vzrůst na 27 % celoevropského podílu HDP: celkem o 750 až 800 miliard eur extra. Evropské domácnosti pro takový finanční objem sice mají dostatek úspor, ale v současné době nejsou tyto úspory efektivně směrovány do produktivních investic.
Investiční potřeby proto vyžadují veřejnou podporu soukromého sektoru, pro zajištění jejich udržitelnosti. Aby se tak stalo, měly by se snížit náklady na soukromý kapitál, jako jsou úrokové sazby a další. Součástí potřebného mixu budou muset být také fiskální pobídky k uvolnění soukromých investic i přímé veřejné investice.
Nastartování investic ovšem bude nákladné, což by mohlo mít dopad na zdraví veřejných financí. Tato pomoc na druhé straně zvýší produktivitu, jejíž růst v Evropě dlouhodobě slábne. To zároveň povede ke snížení předpokládané krátkodobé inflace. Pokud plán půjde ruku v ruce s ostatními reformami uvedenými ve zprávě, větší produktivita umožní zlevnit celkové provádění investičního plán díky větším rozpočtovým přebytkům. Tolik trochy ekonomické teorie, pojďme se podívat na konkrétní problémy a návrhy jejich řešení podle Draghiho.
1. Kapitálové trhy jsou roztříštěné a mají nižší dávku dlouhodobého kapitálu než jiné velké ekonomiky.
To je jednak způsobeno absencí jednotného regulátora s akciemi a dluhopisy – kterým by se měl stát Evropský orgán pro cenné papíry a trhy ESMA – a zároveň nedostatečným rozvojem penzijních fondů. Většinu z nich totiž představují průběžné systémy sociálního zabezpečení, které se nepyšní zrovna vysokou ochotou investovat. Pro zvýšení toků úspor do produktivních investic by proto EU měla využít struktury druhého pilíře důchodového zajištění, který by se mohl věnovat investicím.
2. Hlavním zdrojem financování pro podniky jsou banky. Ty ale nejsou vhodné pro financování inovací.
Jednoduše nemají dostatečné odborné znalosti ani prostředky pro prověřování a monitorování inovativních projektů. V důsledku neúplné bankovní unie a nižším čistým příjmům z poplatků a provizí mají evropské banky nižší zisky než americké. I na bankovní sektor pak dopadá regulace, což snižuje jejich schopnost úvěrovat. Vyšší schopnost bankovního sektoru poskytovat úvěry by podle Draghiho vyžadovala vyšší sekuritizaci (uvolnění části kapitálu pro další úvěrování) a úplnou bankovní unii se samostatnou jurisdikcí pro banky s velkými přeshraničními operacemi.
3. Rozpočet EU je v porovnání s rozpočtem členských států malý, málo soustředěný a založený na neriskování.
Evropský rozpočet tvoří pouhé 1 % HDP EU, což je v porovnání s většinou členských ekonomik poměrně málo. Fiskální výdaje jsou navíc rozděleny mezi padesátku programů, z nichž kolem 60 % každoročně ukousne zemědělská a kohezní politika. Přístup k evropským penězům je pro soukromé subjekty příliš byrokratický a většina peněz směřuje do programů s nejnižší mírou rizika. V reakci na to Draghi logicky doporučuje snížení počtu programů, jejich zjednodušení a zaměření na společné strategické okruhy i rizikovější investice.
4. Bez společného bezpečného aktiva bude dosažení unie kapitálových trhů obtížnější: Aneb Unie se musí naučit půjčovat si.
Společné bezpečné aktivum (=emise společného panevropského dluhu podle modelu na hospodářské oživení po pandemii) by mělo sloužit sloužit jako klíčová referenční hodnota, která přispěje k jednotnému oceňování podnikových dluhopisů a derivátů. Navíc standardizuje finanční produkty, čímž se stanou transparentnějšími a srovnatelnějšími. Toto aktivum by tvořilo velký likvidní trh, který by přitahoval zahraniční investory a podpořilo by nákup eura a tím i jeho roli jako rezervní měny.
5. Bez společného financování investic a spolupráce ze strany EU nebude možné maximalizovat růst produktivity.
Společný postup snižuje náklady, umožňuje lépe zvládat rozpočtové okolnosti a přináší vyšší možné výnosy. Musí ovšem obnášet záruky a pravidla proti zvyšování společného evropského dluhu v důsledku rostoucích národních schodků.
Plán bychom měli, ale jak jej prosadit? Úspěšná evropská průmyslová politika zahrnuje řadu různých aspektů a potřebuje jasný společný cíl a vzájemnou spolupráci. Evropa v posledních dekádách rostla, ale její politický proces zůstává víceméně stejný:.
“Stávající zákonodárný systém neobstojí ani ve světle měnící se geopolitické situace ve světě ani v kontextu rychle se měnící technologické reality,“ glosuje Draghi.
Ovšem úprava základních smluv EU – jakési obdoby evropské ústavy – představuje zdlouhavý a náročný politický proces, na který jednoduše není prostor. Proto zpráva navrhuje několik bodů, které je možné změnit okamžitě a evropskou správu tak rychle posunout k větší flexibilitě:
Namísto vzájemně se překrývajících koordinačních nástrojů zpráva nabízí řešení v podobě společného „rámce pro koordinaci konkurenceschopnosti“. Celoevropské priority by každých pět let stanovila nová Komise a pro každou z nich by pak měly vzniknout akční plány k jejich naplňování. Včetně posílených zdrojů financování, jako je InvestEU, který sdružuje mezinárodní investory a předkladatele projektů. Také víceletý finanční rámec, jakýsi dlouhodobý rozpočet EU, by měl od příštího období – tedy roku 2027 – na základě Draghiho doporučení doplnit nový pilíř konkurenceschopnosti.
Problematický je také institut veta u některých agend v Radě EU – obdoby evropské vlády. Veto se stalo také předmětem předvolebních kampaní v červnu, kdy se část politiků obává jeho zneužívání „zlobivými“ státy typu Maďarsko nebo novými členy ze zemí Balkánu, případně Ukrajiny. Draghi takto politicky zatíženě nepůsobí, přesto i on doporučuje rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou v Radě na více oblastí, aby se zabránilo blokaci důležitých rozhodování. Ke zvážení dává také mezivládní spolupráci mimo Smlouvy EU, což ale vyvolává otázky po případné legitimitě takových dohod.
Když si půjčíme starý vtip, který říká, že světový pokrok vzniká tak, že Američané něco vymyslí, Číňané vyrobí a EU to zreguluje, nebudeme s Draghiho zjištěními příliš v rozporu. Regulační zátěž pro evropské společnosti je vysoká a stále roste, což dopadá nejvíce na malé a střední podniky. Chybí společná metodika pro hodnocení nákladů a přínosů nových zákonů napříč institucemi.
Situaci by měl zlepšit nově navrhovaný viceprezident/ka Komise „pro zjednodušení“ nebo test konkurenceschopnosti, který by měl platit pro všechny nové právní regule. Předpis, který zkouškou neprojde a příliš brání inovacím nebo neúměrně ovlivňuje malé a střední podniky, by pak mohl být odložen. Každá nová Komise by zároveň měla půl roku na přezkoumání stávajících předpisů a odstranění těch, které se překrývají a brání mezinárodní konkurenci. Ke snížení nákladů na straně regulovaných by zase mohla pomoci AI, harmonizované šablony hlášení nebo vícejazyčný systém.
Draghiho zpráva byla podle kuloárních informací revidování těsně před zveřejněním politického programu Ursuly von der Leyen: Aby lépe odpovídala politických vodítkům předsedkyně zveřejněných v srpnu. Proto ve zprávě schází větší rozpracování ideje tak zvané Investiční unie. Zpráva sice opatrně zdůrazňuje její důležitost, ale nechává konkrétní řešení na Komisi.
Oba aktéři – Draghi i Von der Leyen – si totiž uvědomují, že tento nápad nesklidí mezi členskými státy zrovna ovace – kvůli neochotě národních vlád předávat další pravomoci Komisi.
To ovšem o něco snižuje pravděpodobnost, že nová Komise bude skutečně chtít měnit zavedené postupy, opustit metodu “legislativního toku” a upřít skutečnou pozornost směrem k řešení jednotlivých otázek. Reálné úvahy, jak by mohlo dopadnout zapracování jednotlivých návrhů, se tak ukáží až v říjnové Zprávě o stavu Unie. Pokud ta je neodzrcadlí dostatečně, nelze očekávat větší otřesy současného stavu.