Uplynulý rok 2020 byl v Evropě nejteplejším z těch, jaké kdy byly zaznamenány. Celosvětově lze loňské teploty srovnat s dosud nejextrémnějším rokem 2016. Zároveň tak rok 2020 uzavřel nejteplejší desetiletí v historii měření. Spolu se zvyšováním teplot stále roste i koncentrace CO2 v ovzduší.

Gavin Schmidt, ředitel NASA GISS (Goddardův Institut pro kosmický výzkum), v této souvislosti upozorňuje: „Není až tak důležité, zda je jeden rok rekordní, důležité jsou dlouhodobé trendy“. Se zvyšujícím se dopadem lidské činnosti na klima se dají očekávat další extrémní výkyvy.

Od začátku pořizování záznamů v roce 1880 průměrná globální teplota neustále roste. Služba C3S (Copernicus Climate Change Service) uvádí, že rok 2020 byl o 1,25 °C teplejší než průměr v předindustriálním období a o 0,6 °C teplejší než průměr mezi roky 1981 až 2010, který vědci používají jako referenční období. V Evropě byl nárůst teplot ještě extrémnější. Kontinent byl o 1,6 °C teplejší ve srovnání s referenčním obdobím a průměrná teplota byla 0,4 °C vyšší než v předchozím roce 2019 (do té doby nejteplejším).

Oteplování neprobíhá rovnoměrně, z dlouhodobého hlediska se některé části Země oteplují rychleji než ostatní. Konkrétně oblast Arktidy se otepluje až třikrát rychleji než zbytek světa. V důsledku tání arktických ledovců a mořského ledu dochází k redukci odrazivosti (reflexe) povrchu a voda v oceánech absorbuje více slunečního záření, což způsobuje další nárůst teplot. Tento jev, tzv. arktické zesílení, tak vede k většímu tání ledovců, zvyšování hladiny moře, tání permafrostu či k tepelným anomáliím a intenzivnějším požárům v arktické oblasti.

Průměrná roční odchylka teplot zaznamenaná nad Arktidou a severní Sibiří dosáhla hodnoty 6 °C nad hodnotu referenčního období, přičemž největší měsíční anomálie dosáhly hodnoty 8 °C. Konkrétně dne 23. června naměřila WMO (Světová meteorologická organizace) v sibiřském městě Verchojansk teplotu 38 °C, což je dosud nevyšší teplota naměřená za polárním kruhem. V sibiřském Norilsku způsobil tající permafrost obří ropnou havárii. Nezvykle horké počasí přispělo také ke zvýšené intenzitě požárů. Podle odhadů jsou za polovinou požárů v arktické oblasti Ruska rašelinové požáry, které hoří déle než lesní a uvolňují do atmosféry značné množství CO2. NASA uvádí, že požáry na Sibiři uvolnily jen v červnu a červenci uplynulého roku více CO2 než jakákoliv jiná požární sezóna za poslední dvě desetiletí. (Sběr dat v této souvislosti začal roku 2003.)

Koncentraci CO2 v atmosféře vědci měří pravidelně od roku 1958, kdy naměřili množství CO2 na úrovni 316 ppm (parts per million – tj. částic CO2 v milionu částic atmosféry), přičemž v předindustriálním období byla tato hodnota na úrovni 280 ppm. Od té doby koncentrace CO2 v atmosféře roste a v roce 2020 dosáhla hodnoty 413 ppm. Oproti roku 2019 se tak zvýšila o zhruba 2,3 ppm.

Pokračující nárůst emisí skleníkových plynů způsobuje další oteplování a změny ve všech složkách klimatického systému. V roce 2015 se na konferenci v Paříži zástupci vlád shodli na společném cíli udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. A zároveň i a na tom, že vynaloží úsilí, aby nárůst nepřekročil 1,5 °C. V rámci této Pařížské dohody předkládají vlády jednotlivých států svoje vnitrostátně stanovené národní příspěvky (INDC), ve kterých stanoví své závazky pro snižování emisí. Dosud předložené INDC jsou však pro dosažení společného cíle nedostatečné. Proto byly stanoveny pravidelné pětileté revize, které mají vést k postupné úpravě, resp. k navyšování ambicí.