Když se podíváme kolem sebe ve světě energetiky, ale i ekologie nebo obecně ekonomie, tak všude cítíme, jak se věci mění, jak se přichází s novými postupy, jak se akcentují nejrůznější nové technologie, nové zdroje a tak dále. Proč v roce 2015 čelíme tomu, že se svět dramatickým způsobem proměňuje a snaží proměnit?

Těch důvodů je několik. My vnímáme, že tak, jak se mění věci kolem nás, tak se mění v rozměru globálním, ale i lokálním, a já hovořím o rozpoznání globálního vlivu ekologického a třeba toho lokálního tržního. To znamená, že energie se daleko víc propojuje s aspekty, jako je klima, jako je ekologie, a to je poznání, na které my bychom měli reagovat. V naší zemi je to speciální výzva v tom, že vzhledem k setrvačnosti naší energetiky, která je založena na určité kombinaci zdrojů, najednou dochází k situaci, že některé zdroje dochází. Najednou zjišťujeme, že i ta tradiční ekologie způsobuje vedlejší efekty, na které musíme reagovat. My přicházíme do období nové energetické ekonomiky, ona je propojená s klimatem a v podstatě souvisí v širším mezinárodním pohledu i s novou klimatickou ekonomikou. A to je poznání té změny, která se ve světě začíná prosazovat a v některých zemích začíná už velmi aktivně působit.

Co je hlavní motor? Je to strach, že uhlí, které tady máme jako jedinou primární surovinu, dojde? Máme strach z toho, že se udusíme z emisí, které tou energetickou výrobou plodíme, anebo prostě máme strach z toho, že v horizontu dekád bude energie, jak ji vyrábíme teď, tak drahá, že na ni nebudeme mít?

Jde o kombinaci různých faktorů. Docházející zásoby uhlí nás samozřejmě budí k tomu, abychom hledali potenciální alternativy a abychom je hledali v rozmezí příštích dvaceti, třiceti let. V České republice je to průsečík několika vývojových trendů. Jeden z nich je, že podstatně docházejí zásoby uhlí. My musíme hledat zásoby nebo alternativy. Na druhou stranu uhlí, jak ho využíváme, způsobuje lokální i globální negativní dopady. To znamená, že jsme nuceni ve vlastním zájmu pro zajištění kvality života v České republice hovořit o alternativách. Těch alternativ se nám naštěstí nabízí řada. Začal bych s potřebou zefektivnit spotřebu a výrobu energie, ať jde o elektrickou nebo o výrobu tepla.

Na druhou stranu máme řadu alternativ v obnovitelných zdrojích, a tady bych se zmínil třeba o biomase, která nám umožňuje přejít i na alternativní systém výroby elektrické energie decentralizovaně. V některých zemích se říká, že decentralizovaná energetika je výraz demokracie. To je potenciál, který u nás není zatím tolik použit. A samozřejmě pro budoucí stabilitu je třeba uvážit i roli jaderné energetiky, která zřejmě bude tvořit i součást budoucího systému.

Pochopily velké energetické firmy v českých podmínkách, třeba ČEZ, že se situace mění? Chápou to i při tom, jak energii vyrábějí, jak ji prodávají, jak přistupují ke svým zákazníkům? A bavme se klidně o drobných spotřebitelích…

ČEZ je v situaci, kdy je nucen reagovat na změny, k nimž dochází. Jde třeba o tlak na lepší ekologizaci elektrické výroby, o otázku chování a postoje ke klimatickým změnám, vůbec celý ten profil výroby z hlediska výroby CO2, to je role uhlí, a teď je otázka, jestli a do jaké míry ČEZ bude přijímat i roli obnovitelných zdrojů. Jak to ale vnímám v posledních dvou letech, ČEZ se staví k této změně proaktivně a uvažuje o decentralizované energetice, o obnovitelných zdrojích, o nové strategické roli uhlí.

Podívám-li se na Evropskou unii a její závazky k roku 2020, k roku 2030, a pak na Spojené státy a Čínu, kde ty závazky tak silné nevidím, nepáchá Evropa tak trochu sebevraždu tím, že si dává velké závazky na půdě energetické úspornosti a klimatických změn? Nesráží tím vlastní konkurenceschopnost před ostatními částmi světa?

Velmi aktuální je téma, do jaké míry potřebnou roli světového lídra, a hovoříme o klimatu, bude hrát Evropská unie v porovnání s ostatními zeměmi. A hovoříme o procesu vyjednávání a důvěryhodnosti tlaku Evropy na klimatické změny v ostatních zemích. V podstatě tím dává kredit, aby k této dohodě došlo v takové míře, že to dlouhodobě konkurenceschopnost neovlivní. Já si ale na druhou stranu myslím, že konkurenceschopnost Evropy opatřeními na vlastním kontinentu poroste, poněvadž se zefektivní energetická výroba a energetická spotřeba. Posouváme se do energeticky nízko náročné a ekologicky daleko přijatelnější ekonomiky na našem kontinentu, což bude přispívat ke zdraví obyvatelstva, kvalitě života. To znamená, že pod čarou nehovoříme o ztrátě. Máme příležitost díky pozici, kterou zastáváme v Evropě, přimět ostatní země ve vývojovém pásmu, aby přistoupily podobně jako my na energeticky úsporné technologie. Čína je obrovský trh pro nové výkonné tepelné elektrárny s daleko větší účinností. Už dnes je největším výrobcem větrné technologie, zaujímá 24 % celého trhu větrných elektráren na světě. Dochází tedy k posunu v zemích, které jsou kritizované za největší emitory CO2. Podobně Indie, která zastává velmi výrazně princip udržitelnosti. O Spojených státech víme, že na úrovni technologické je tam velmi progresivní směr. A to nehovořím o břidličných plynech, které v podstatě mění Spojené státy z toho největšího emitora do příkladné země, i ve srovnání s Evropou.

Takže v tom nejsme sami…

Nejsme v tom sami. Myslím, že by bylo žádoucí, abychom se stali součástí řešení, a ta příležitost k nim je na různých úrovních – politické, strategické, podnikatelské, ale i obyvatelstva. Asi nám nezbyde nic jiného, než v průběhu těch příští 20, 30, 40 let postupně měnit naše energetické postoje k úspornějším spotřebním charakteristikám, ale aniž bychom postrádali současný luxus energetické spotřeby. A to je ta příležitost měnit strukturu trhu, aniž bychom měnili energetickou náročnost, čili přecházíme na čisté technologie.